Xavian Orfeo: česká lahůdka

Xavian Orfeo a Luxman M-700u/C-700u

Při poslechu reprosoustav Xavian Orfeo jsme začali kombinací s děleným zesilovačem Luxman M-700u a C-700u, který je mírně předimenzovaným řešením pro tento typ reprosoustav, ale své kvality dokázal do éteru poslat i přes testované dvoupásmové reprosoustavy. Jako zdroj zvuku byl vybrán nekompromisní Luxman D-08u, který zvládne dokonale jak nosiče SACD, tak i „obyčejná“ CD. Signálovou a reproduktorovou kabeláž obstaral Crystal Cable, který je vhodným partnerem ke Xavianům díky své neutralitě. Napájení obstarával Isotek Aquarius a Isotek Syncro.
První věc, která vás při prvních tónech testovací skladby z disku Crystal Cable Arabesque přivítá, je naprosto dospělý zvuk, který by nejedno posluchače přiměl zkontrolovat, zda si z něj Valda Navrátilne vystřelil a nenechal zapojené mnohem větší reprosoustavy Xavian Virtuosa, které stály hned vedle testovaného modelu Orfeo.
První skladba desky (Baba Yaga) překvapí velmi dobře zobrazenou stereofonní scénou a zmizením samotných reprosoustav z poslechového pole. Velmi realisticky, přes malé rozměry, působí velký buben, který tu a tam ve skladbě objeví. Podobný pocit z opodál stojících Franco Serblin Accordo nikdy mít nebudete, a právě v tomto Xavian Orfeo vyhoví všem, kteří hledají u kompaktních reprosoustav „velký zvuk“. Hned druhá skladba Debussyho ovšem ukazuje, že Accordo se svým výškovým měničem umí lépe podat brilanci koncertního křídla, když je k tomu vyzváno představeným řetězcem.
Třetí skladba v podání Rachel Podger (Vivaldi: La Stravaganza) dává najevo, jak moc umí Orfeo basovat. Ve spojení s relativně silným koncovým zesilovačem Luxman M-700u opět platí, že dokáží spustit řádnou smršť a svým zatížením bez problému překonají konkurenční Accordo a jiné konstrukce s menším středobasovým měničem. Na druhou je nutno říci, že basový fundament Orfea je místy příliš prézentní až si člověk říká, že až tak energický by být zkrátka neměl. Toto malé negativum, pokud mluvíme o referenčním poslechu se s děleným Luxmanem projevovalo více či méně napříč všemi testovanými skladbami. Zjištění mohou být mírně zkreslena specifickým poslechovým prostorem havířovského studia, ale přesto jsem podobný pocit zažíval.
Čtvrtá testovaná skladba Toqiuto Militar byla i přes poměrně velký „drajv“ a analytické schopnosti dělence Luxman podávána tak nějak jemněji a méně realisticky, než tomu je v případě Accordo. Xavian ale kontruje krásně načrtnutým prostorem, kde se opět se zavřenýma očima nedá říci, kde se fyzicky reprosoustavy nalézají. Prostor je něco, v čem Xaviany excelují, a mohou se pustit do křížků i s podstatně dražšími soupeři. To ostatně ukazuje i další z testovaných skladeb (Rutter: Requiem – Pie Jesu), kde pro vás tato kombinace vytvoří virtuální katedrálu a sólistku zasadí přesně tam, kde by byla, pokud byste měli to štěstí a sledovali celé představení z první nebo druhé řady. Jakmile ovšem nastoupí varhany, tak se opět neubráníte dojmu, že jsou tlačeny na spodních oktávách o něco více než by měly. Mluvíme zde sice o odklonu od referenční neutrality, což naprosté většině poslouchačů vadit nebude, a naopak to budou kvitovat s povděkem.
Mussorgski (The Great Gate at Kiev) dává opět pocítit úder velkého bubnu a fyzický pocit s velkého orchestrálního tělesa. Rozlišení není tak dobré jako u špičkových vícepásmových sloupových reprosoustav, které mají zátěž rozprostřenu na více měničů, a nikoliv na jediný poměrně malý (bez debat vynikající) středobasový měnič Orfea. Vivaldi (Trio Sonata RV 85: Allegro) v podání klasických kytar je opět bez výhrad, ale při velmi kritickém poslechu ukazuje konkurenční Accordo kytary blíže realitě to, co jsem zvyklý slýchávat u živého hraní. Xavian Orfeo se dá poslouchat hodiny a jedná se o velmi příjemně strávené chvilky. Je lhostejné, zda posloucháte variace s flétnou (Feng Zi Cun – Jolly Meeting) nebo klasické Bachovo preludium pro violoncello (BWV 1007).
Xavian Orfeo je velmi univerzální reprosoustava, která ve spojení s tak silným zesilovačem, jakým je koncový Luxman M-700u, nebude mít problém ozvučit ani prostory okolo třiceti pěti až čtyřiceti metrů čtverečních. Znova zopakuji, že zatížitelnost Orfea je o řád jinde než v případě Franco Serblin Accordo, pro něž je rozumným limitem místnost okolo 25 metrů čtverečních. Accordo jsou svým zvukem neutrálnější a jejich celkové vyznění je posazeno výše. Zároveň je detailnější než v případě Orfea. Reprodukce nejspodnějších oktáv není pro Orfeo problémem, byť se samozřejmě nejedná o plnorozsahové reprosoustavy. Accordo se svým výškovým měničem Ragnar Lian a středobasovým měničem (upravený Scan-Specka Revelator) a ukazuje mírně lepší sladění obou pásem. Z kapsy ovšem musíte vytáhnout také o něco více peněz. Accordo ovšem není celkově lepší volbou, ale je prostě jiné, určené pro intimnější poslech.

Xavian Orfeo má k dispozici čtvero různých připojení přes zadní terminály reproduktorů, kde každé z těchto zapojení má svůj charakter zvuku. Při laborování se ukázalo, že vliv na výslednou reprodukci je skutečně nezanedbatelný, a v případě děleného zesilovače Luxman se mi zdálo, že nejvíce mu hoví nastavení „světlejší a měkčí reprodukce“. Rozdíly mezi těmito zapojeními nejsou ani v nejmenším dramatické, ale jemným způsobem lze přes ně doladit výsledný zvuk k naprosté spokojenosti.

Xavian Orfeo a Audia Flight Three S

Orfeo jsem nemohl nevyzkoušet také s dalšími zesilovači, které byly ve studiu po ruce. K dispozici byla poměrně zajímavá novinka v podobě Audia Flight Three S, a tak jsem ani na minutku neváhal a nechal si tento poměrně levný integrovaný zesilovač italské provenience zapojit k testovanému páru reprosoustav. Velkým překvapením pro mě byla skutečnost, že po násobně drahém děleném Luxmanu byl zvuk velmi poslouchatelný a příjemný, ač japonský dělenec samozřejmě hraje zcela jinou kvalitativní ligu. Audia Flight Three S neměla sebemenší problém rozhýbat Orfea na plné obrátky a zvuk byl vzhledem k ceně zesilovače absolutně bez výhrad a troufám si říci, že bych si šel pro tento malý integrovaný zesilovač mnohem raději než pro takový Denon PMA-2020 či Yamahu A-S2100. Mezigenerační skok je zde zřejmý i bez porovnávání se starším modelem, který jsem také nějaký ten pátek hostil.Spojení Xavianu a Audii Flight není vůbec špatnou volbou a poskytuje velmi pohodový zvuk, který sice nemá takové rozlišení jako s děleným zesilovačem a rovněž postrádá jeho schopnost zobrazit bodově prostor nahrávky a jednotlivé nástroje v něm, ale ze všeho dýchá samozřejmost a muzikálnost. Hloubka prostoru je spíše naznačena, než aby byla opravdu slyšet, ale to vše nemění nic na tom, že se jedná o nečekaně dynamickou reprodukci, která může být pro mnohé tím, co hledali, a to i přes fakt, že k absolutní neutralitě má poměrně daleko. Velmi dobrou zprávou pro chtivé kupce Orfea tedy je fakt, že reprosoustavy nejsou příliš náročné na zesilovač a v pohodě si vystačí se zaplatitelným modelem střední třídy, jako je již zmiňovaná Audia Flight Three S. Roberto Barletta kombinuje tento model se základním integrovaným zesilovačem italské provenience Norma Audio IPA-70.

Xavian Orfeo a Luxman L-550AX

Jeden z majitelů Xavianu a šéf firmy v jedné osobě, Roberto Barletta, mi před nějakou dobou sděloval, že pro Orfea jsou vhodným spíše partnerem silné zesilovače ve třídě AB, avšak nedalo mi, abych nevyzkoušel s Orfeem také ještě relativně zaplatitelný integrovaný zesilovač Luxman L-550AX s výkonem pouhých 2×20 W. K mému velkému překvapení bylo právě toto spojení pro mé uši tím absolutně nejlepším, co jsem v akustických podmínkách havířovského studia Valdemara Navrátila slyšel.
Luxmaní integrované „áčko“ nejen, že bylo pro dané prostory obdařeno naprosto dostatečným výkonem, ale začalo „malovat“ na středech tak, jak nedokázal ani jeden z obou výše zmíněných zesilovačů. Jednotlivá pásma měla k sobě lepší proporce než v případě děleného zesilovače, ale samozřejmě reprodukce postrádala jeho rozlišení a nadhled. Integrovaný Luxman pracuje ve třídě A, což bylo slyšet od samého počátku na nejvyšších frekvencích, které postrádaly jakýkoli náznak zrnitosti. Již zmíněné byly velmi hladké a vše do sebe krásně zapadalo jako kousky skládačky.
Pokud bych si tedy měl odnést sestavu obsahující testované Xaviany Orfeo do zhruba 25 metrů čtverečních, pak by to byla jednoznačně kombinace s malým integrovaným zesilovačem Luxman. Předpoklady, které říkaly, že malé áčko nebude dostatečným partnerem kvůli malé citlivosti reprosoustav Xavian, se nepotvrdily a zesilovač měl reprosoustavy pod absolutní kontrolou. Fér je ovšem říci, že v absolutním porovnání postrádal dynamiku a odhodlání děleného zesilovače. Veškeré další klady tohoto spojení tento menší zápor ovšem jednoznačně vynahradily a pro mě to byla překvapivě nejpovedenější a nejvyváženější kombinace dne.

Xavian Orfeo a volba zesilovače

Při výběru zesilovače k testovaným reprosoustavám je velmi dobré dát bedlivý pozor na to, v jak velkém prostoru budeme Orfeo využívat. Pokud by se mělo jednat o větší místnost, tak zmiňované 20 wattové „áčko“ nemusí stačit s dechem. Je pak potřeba přiklonit s výrazně výkonnějším zesilovačům ve třídě A, anebo vsadit na zmiňovanou třídu AB. Podobné je to také s mými výtkami k poměrně prézentním basům, které byly znát ve zhruba dvaceti metrech čtverečních havířovského studia, ale ve velké místnosti rodinného domku dvojnásobku této podlahové plochy nemusí být na škodu.
Xaviany Orfeo bych obecně doporučil spíše k neutrálnějším a živě hrajícím tranzistorovým zesilovačům. Velmi opatrně bych doporučoval vybírat případný lampový zesilovač, který by měl disponovat nejen vysokým výkonem, ale také dostatečnou transparentností a perfektně kontrolovanými „spodky“. V tomto ohledu je pouze několik málo řešení, které by podle mého názoru stálo zato zkusit. Osobně tipuji Audio Research či E.A.R. Yoshino.

Xavian Orfeo versus Franco Serblin Accordo

Franco Serblin Accordo nebo Xavian Orfeo? Nelehká otázka. Pokud bych poslouchal v menší místnosti a měl špičkový zesilovač ve třídě A, tak bych velmi pravděpodobně neměnil, a to i s přihlédnutím k tomu, že středobasový reproduktor Orfea hraje svou zatížitelností zcela jinou ligu. Pokud Accordo nenutíte hrát v koncertních hlasitostech a ve velkých místnostech, tak se odvděčí v případě klasické či jakékoli jiné akustické hudby přeci jen svěžejší detailnější, ovšem také mírně lehkonohou reprodukcí. Jakmile dojde na procházení žánrů, kde sem tam zaskočíme rocku nebo či progrocku, tak začíná mít Orfeo navrch díky svému basovému fundamentu, který Accordo jednoduše chybí. Xavian Orfeo také hrají na „teplejší“ straně a nejedná se zcela neutrální reprosoustavy, jako jsou kupříkladu Vivid Audio nebo Magico.