Aurender N100: nejdostupnější renderer od korejské jedničky
30.6.2016, Petr Štefek, recenze
Aurender je v současné době jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepším výrobcem rendererů, které slouží coby digitální transporty pro externí D/A převodníky. Dnes se podíváme na nejnovější přírůstek v podobě modelu N100.
Kapitoly článku:
- Aurender N100: nejdostupnější renderer od korejské jedničky
- Aurender N100 - jak hraje?
- Aurender N100 - závěr
Prvotní zvědavost a pochyby, zda Aurender dostojí očekávání, byly v několika minutách kompletně pryč. Zařazení Aurenderu do reprodukčního řetězce místo běžného počítače (byť slušně odladěného) má zcela zásadní dopad na kvalitu reprodukce. Digitální zdroje nebudou pravděpodobně nikdy znít jako špičkový vinyl anebo jako analogový master pás. V důsledku to ale vůbec není špatně, protože „digitál“ prostě jen bojuje jinými zbraněmi a na frontách, které jsou např. vinylu z principu zapovězeny.
Zarytí fanoušci černých desek nikdy nebudou akceptovat některé zásadní nevýhody vinylu plynoucích z principu mechanického zápisu (degradace stopy v průběhu času a snižování objektivně měřitelných parametrů reprodukce jako frekvenční či dynamický rozsah). Dobrý záznam v nativním rozlišení 24-bitů/96 kHz a vyšším v PCM se jeví vždy jako reálnější a přesnější kopií reálného dění nasnímaného ve studiu. Stačí si udělat srovnání s dobře nahraným samplem v různých formátech. PCM o vysokém rozlišení naprosto deklasuje klasický formát „redbook“ a DSD se jeví jako jemnější a příjemnější, než jaká je skutečnost.
Dlouhodobější zkušenost s Aurendrem N100(H) ukázala velmi jasně, jak velké rezervy jsou v oblasti digitálních transportů pro špičkové USB D/A převodníky. Aurender ve spojení s převodníkem Luxman DA-06 zbavil reprodukci posledních stop „digitální zrnitosti“ a přidal navíc velmi překvapivě na rozlišení a vyjádření prostoru. Podobné zkušenosti jsou také s převodníkem Meitner MA-1. Reprodukce s Aurenderem má výrazně klidnější pozadí a zdá se být díky tomu také dynamičtější. Zřetelný je posun těžiště zvuku (dáli se to takto vůbec nazvat) níže než při spojení s běžným notebookem (Windows 10/Foobar/Wasapi) nebo Auralic Aries Mini. Tento subjektivní vjem je zřejmě způsoben hladkými a rozlišenými vyššími frekvencemi a prominentnějšími a konturovanějšími spodními oktávámi.
Při hodnocení různých streamerů nebo převodníků se obvykle recenzenti rozplývají nad tím, jak si daný produkt poradí s přehráváním hi-res audia zakódovaného v PCM nebo alternativně 1bitového DSD záznamu. Většina hudby je ovšem v praxi dostupná v kvalitě CD a v nejbližší době se v tomto ohledu zřejmě nic měnit nebude. Osobně je pro mě mnohem důležitější, jak si vede řetězec při přehrávání ripů CD nebo stažených alm v rozlišení 16-bitů/44,1kHz. Právě toto rozlišení bývá v případě streamerů a převodníků často kamenem úrazu. Stačí si velmi rychle srovnat libovolný mainstreamový hudební streamer se stejně drahým přehrávačem fyzických nosičů CD a budete mít pravděpodobně hned jasno. Stejně tak překvapivá může být zkušenost po připojení špičkového CD transportu C.E.C. ke kvalitnímu D/A převodníku. Teoreticky by měly mít streamery díky absenci čtecí mechaniky a maximálně přesnému čtení z pevných pamětí navrch, ale praxe ukazuje jiný výsledek.
Aurender v tomto ohledu nezklamal a kolekce CD ripů klasické hudby (např. Legendary Recordings Deutsche Grammophon) je velmi příjemně poslouchatelná. Aurender a Luxman pracuje velmi příjemně a v průběhu mnoha poslechových seancí jsem měl pocit, že spíše než renderer a převodník poslouchám špičkový CD přehrávač. Výsledky byly velmi podobné ne-li stejné jako to, co lze slyšet u modelů Luxman vybavených interních mechanikou pro čtení fyzických médií CD a SACD. Silnými stránkami jsou především klid a nadhled v reprodukci, hladké středové frekvence a velice slušně rozlišený prostor nejen šířky, ale také hloubky. Plasticita a organičnost reprodukce byla o něco lepší než u dedikovaných streamerů jako Lumin T1/A1.
Čisté CD přehrávače jako Ancient Audio Lektor Prime/Air nebo Ayon CD-5s si udržují od tohoto řešení ještě poměrně velký odstup. Rozdíly jsou především v množství informací, které jsou schopny tyto přehrávače z těchto „zastaralých“ kotoučků o nízkém rozlišení vytáhnout a naservírovat je posluchačovu uchu tak nějak lidštěji, podobně jako to umí dobrý analog. Velkým pozitivem Aurenderu byla zkušenost s obvykle „neposlouchatelnými“ záznamy staršího rocku, které N100(H) neodsoudil do zapomnění. Často jsem si tak s chutí poslechnul celé album Deep Purple nebo Jethro Tull. V případě záznamů o nižším rozlišení se Aurender jednoznačně osvědčil. Asi nejsilnější stránkou (opět si půjčím to stokrát použité klišé) je „analogovost“ reprodukce ve srovnání s jinými digitálními transporty resp. renderery. V tomto by bylo zajímavé zjistit, jak si vedou vyšší modely Aurender s podstatně lepší součástkovou základnou a bateriovým napájením.
V průběhu testu přišel čas na přesun k poslechu hi-res PCM/DSD materiálů. Výsledek mě ani v nejmenším nepřekvapil a po předchozí zkušenosti s přehráváním CD ripů jsem měl pouze ta nejvyšší očekávání. Violin Concerto in D Major, Op. 61 v podání Davida Oistrakha dostupné na DSD (remasterováno z analogu) ukazuje, co bychom mohli mít, kdyby...
Pokud nebudeme zmiňovat samotnou genialitu interpretace a soustředíme se výhradně na zvuk, je to situace, kdy slyšíme Luxman DA-06 hrát na hranici možností, které mu dali konstruktéři do vínku. Bohužel takto kvalitních záznamů špičkových interpretací je poskrovnu a ještě méně je jich citlivě remasterováno do DSD. Podobně skvěle dopadlo PCM o rozlišení 24 bitů samplovací frekvencí 96 kHz (Giuliano Carmignola – Con Moto) nebo 192 kHz (Kenny Burell – God Bless The Child). Nadřazenost hi-res formátů se zde ukazuje v plné kráse.
Aurender N100(H) umí přehrávat hudbu také ze zdrojů jako Tidal nebo nově také z internetových rádií. Jakkoli praktická jsou zmiňovaná řešení při běžném domácím poslechu, logicky nesnesou výslednou kvalitou reprodukce srovnání se soubory uloženými přímo v Aurenderu nebo alternativně na lokálním síťovém disku. Uživatelská přívětivost aplikace Conductor je u streamovacích služeb příkladná a pokud neposloucháte zrovna klasickou hudbu, bude vám velmi pravděpodobně postačovat také kvalitativně. Rozdíl mezi reprodukcí alb Visions od finských Stratovarius nebo Octavarium (Dream Theater) z Tidal a lokálně uloženého souboru je zanedbatelný. To má samozřejmě logickou návaznost na kvalitu samotných záznamů. Zabrousil jsem také do repertoáru klasické hudby a tam už byl výsledek naprosto odlišný s jasnou převahou lokálního souboru v PCM nad streamovací službou TIDAL.
V situaci, kdy testovaný komponent splní očekávání a je ho opravdu radost poslouchat, je o to těžší pak rozumným způsobem popsat, proč tomu tak subjektivně je. Podstatně snadněji se vždy poukazuje na nedostatky než na kladné vlastnosti, které nejsou často až tak zřetelné a na první pohled identifikovatelné. Aurender boduje ve srovnání s podobně koncipovanými a levnějšími digitálními renderery nadhledem a přirozeností reprodukce, která je provázena perfektním podáním prostoru nahrávek. Reprodukce je prosta rušivých artefaktů způsobujících pocit zrnitosti a plochosti reprodukované hudby. Aurender ve spojení s dobrým D/A převodníkem odstraňuje předsudky k „digitálu“ a přehrávání souborů z lokálních uložišť.
Zarytí fanoušci černých desek nikdy nebudou akceptovat některé zásadní nevýhody vinylu plynoucích z principu mechanického zápisu (degradace stopy v průběhu času a snižování objektivně měřitelných parametrů reprodukce jako frekvenční či dynamický rozsah). Dobrý záznam v nativním rozlišení 24-bitů/96 kHz a vyšším v PCM se jeví vždy jako reálnější a přesnější kopií reálného dění nasnímaného ve studiu. Stačí si udělat srovnání s dobře nahraným samplem v různých formátech. PCM o vysokém rozlišení naprosto deklasuje klasický formát „redbook“ a DSD se jeví jako jemnější a příjemnější, než jaká je skutečnost.
Dlouhodobější zkušenost s Aurendrem N100(H) ukázala velmi jasně, jak velké rezervy jsou v oblasti digitálních transportů pro špičkové USB D/A převodníky. Aurender ve spojení s převodníkem Luxman DA-06 zbavil reprodukci posledních stop „digitální zrnitosti“ a přidal navíc velmi překvapivě na rozlišení a vyjádření prostoru. Podobné zkušenosti jsou také s převodníkem Meitner MA-1. Reprodukce s Aurenderem má výrazně klidnější pozadí a zdá se být díky tomu také dynamičtější. Zřetelný je posun těžiště zvuku (dáli se to takto vůbec nazvat) níže než při spojení s běžným notebookem (Windows 10/Foobar/Wasapi) nebo Auralic Aries Mini. Tento subjektivní vjem je zřejmě způsoben hladkými a rozlišenými vyššími frekvencemi a prominentnějšími a konturovanějšími spodními oktávámi.
Při hodnocení různých streamerů nebo převodníků se obvykle recenzenti rozplývají nad tím, jak si daný produkt poradí s přehráváním hi-res audia zakódovaného v PCM nebo alternativně 1bitového DSD záznamu. Většina hudby je ovšem v praxi dostupná v kvalitě CD a v nejbližší době se v tomto ohledu zřejmě nic měnit nebude. Osobně je pro mě mnohem důležitější, jak si vede řetězec při přehrávání ripů CD nebo stažených alm v rozlišení 16-bitů/44,1kHz. Právě toto rozlišení bývá v případě streamerů a převodníků často kamenem úrazu. Stačí si velmi rychle srovnat libovolný mainstreamový hudební streamer se stejně drahým přehrávačem fyzických nosičů CD a budete mít pravděpodobně hned jasno. Stejně tak překvapivá může být zkušenost po připojení špičkového CD transportu C.E.C. ke kvalitnímu D/A převodníku. Teoreticky by měly mít streamery díky absenci čtecí mechaniky a maximálně přesnému čtení z pevných pamětí navrch, ale praxe ukazuje jiný výsledek.
Aurender v tomto ohledu nezklamal a kolekce CD ripů klasické hudby (např. Legendary Recordings Deutsche Grammophon) je velmi příjemně poslouchatelná. Aurender a Luxman pracuje velmi příjemně a v průběhu mnoha poslechových seancí jsem měl pocit, že spíše než renderer a převodník poslouchám špičkový CD přehrávač. Výsledky byly velmi podobné ne-li stejné jako to, co lze slyšet u modelů Luxman vybavených interních mechanikou pro čtení fyzických médií CD a SACD. Silnými stránkami jsou především klid a nadhled v reprodukci, hladké středové frekvence a velice slušně rozlišený prostor nejen šířky, ale také hloubky. Plasticita a organičnost reprodukce byla o něco lepší než u dedikovaných streamerů jako Lumin T1/A1.
Čisté CD přehrávače jako Ancient Audio Lektor Prime/Air nebo Ayon CD-5s si udržují od tohoto řešení ještě poměrně velký odstup. Rozdíly jsou především v množství informací, které jsou schopny tyto přehrávače z těchto „zastaralých“ kotoučků o nízkém rozlišení vytáhnout a naservírovat je posluchačovu uchu tak nějak lidštěji, podobně jako to umí dobrý analog. Velkým pozitivem Aurenderu byla zkušenost s obvykle „neposlouchatelnými“ záznamy staršího rocku, které N100(H) neodsoudil do zapomnění. Často jsem si tak s chutí poslechnul celé album Deep Purple nebo Jethro Tull. V případě záznamů o nižším rozlišení se Aurender jednoznačně osvědčil. Asi nejsilnější stránkou (opět si půjčím to stokrát použité klišé) je „analogovost“ reprodukce ve srovnání s jinými digitálními transporty resp. renderery. V tomto by bylo zajímavé zjistit, jak si vedou vyšší modely Aurender s podstatně lepší součástkovou základnou a bateriovým napájením.
V průběhu testu přišel čas na přesun k poslechu hi-res PCM/DSD materiálů. Výsledek mě ani v nejmenším nepřekvapil a po předchozí zkušenosti s přehráváním CD ripů jsem měl pouze ta nejvyšší očekávání. Violin Concerto in D Major, Op. 61 v podání Davida Oistrakha dostupné na DSD (remasterováno z analogu) ukazuje, co bychom mohli mít, kdyby...
Pokud nebudeme zmiňovat samotnou genialitu interpretace a soustředíme se výhradně na zvuk, je to situace, kdy slyšíme Luxman DA-06 hrát na hranici možností, které mu dali konstruktéři do vínku. Bohužel takto kvalitních záznamů špičkových interpretací je poskrovnu a ještě méně je jich citlivě remasterováno do DSD. Podobně skvěle dopadlo PCM o rozlišení 24 bitů samplovací frekvencí 96 kHz (Giuliano Carmignola – Con Moto) nebo 192 kHz (Kenny Burell – God Bless The Child). Nadřazenost hi-res formátů se zde ukazuje v plné kráse.
Aurender N100(H) umí přehrávat hudbu také ze zdrojů jako Tidal nebo nově také z internetových rádií. Jakkoli praktická jsou zmiňovaná řešení při běžném domácím poslechu, logicky nesnesou výslednou kvalitou reprodukce srovnání se soubory uloženými přímo v Aurenderu nebo alternativně na lokálním síťovém disku. Uživatelská přívětivost aplikace Conductor je u streamovacích služeb příkladná a pokud neposloucháte zrovna klasickou hudbu, bude vám velmi pravděpodobně postačovat také kvalitativně. Rozdíl mezi reprodukcí alb Visions od finských Stratovarius nebo Octavarium (Dream Theater) z Tidal a lokálně uloženého souboru je zanedbatelný. To má samozřejmě logickou návaznost na kvalitu samotných záznamů. Zabrousil jsem také do repertoáru klasické hudby a tam už byl výsledek naprosto odlišný s jasnou převahou lokálního souboru v PCM nad streamovací službou TIDAL.
V situaci, kdy testovaný komponent splní očekávání a je ho opravdu radost poslouchat, je o to těžší pak rozumným způsobem popsat, proč tomu tak subjektivně je. Podstatně snadněji se vždy poukazuje na nedostatky než na kladné vlastnosti, které nejsou často až tak zřetelné a na první pohled identifikovatelné. Aurender boduje ve srovnání s podobně koncipovanými a levnějšími digitálními renderery nadhledem a přirozeností reprodukce, která je provázena perfektním podáním prostoru nahrávek. Reprodukce je prosta rušivých artefaktů způsobujících pocit zrnitosti a plochosti reprodukované hudby. Aurender ve spojení s dobrým D/A převodníkem odstraňuje předsudky k „digitálu“ a přehrávání souborů z lokálních uložišť.
