DSD: spása, nebo marketing hudebního průmyslu?
21.8.2014, Petr Štefek, článek
Tento článek si dal za úkol mírně nahlédnout pod pokličku formátu DSD pro přehrávání hudby a jeho srovnání s obligátnějším PCM. Je skutečně DSD takovou spásou a formátem budoucnosti, jak se nám jej snaží vykreslit hudební vydavatelství a výrobci?
Kapitoly článku:
Výrobci ani vydavatelé se o tom příliš nešíří, ale DSD formát má i své nevýhody a jeho nadřazování nad PCM je často zavádějící. Marketingově to ale funguje dokonale, a kdo nepodporuje DSD, jakoby nebyl. Někteří výrobci jako LINN se snaží DSD vyhýbat zuby nehty, ale mám obavy, že se jim to může stát osudným, neboť uživatel nerozlišuje technické rozdíly, ale především to, zda si přehraje všechny formáty resp. PCM i DSD nebo nepřehraje. To ostatně může stát i za faktem, kdy LINN poměrně ztratil výsadní postavení ve prospěch nových značek, jako je Auralic nebo Lumin.
Elaboráty o tom, jak jsou 1-bitove převodníky resp. DSD nevhodné pro aplikace k high-endovému audiu, vypustili Stanley Lipshitz a John Vanderkooy z University of Waterloo a na odborné úrovni rozebírají, proč nejsou vhodné 1-bitové díky svému poměrně velkému zkreslení na nejvyšších frekvencích. Podle tohoto zdroje má dokonce 8-bitové PCM (4-krát převozorkované s noise shapping filtrem) nižší hladinu šumu a lepší frekvenční odezvu. Philips na tento materiál reagoval svou vlastní kritikou tohoto materiálu skrze Jamie Augusta, který ovšem tato tvrzení zcela nevyvrátil. Současné převodníky jsou multibitové a na jejich úrovni je zpracování 1-bitového bitstreamu teoreticky méněcenné vůči multibitovému PCM. J. Robert Stuart (Meridian) zase tvrdí, že pro některé nahrávky je DSD naprosto nevhodné (týká se to především akustických nástrojů, které zasahují do nejvyšších frekvenčních pásem), protože se ztrácí dynamika a věrnost vyznění celého nástroje. Zajímavé tvrzení uvážíme-li, že baštou pro DSD je právě klasická hudba.
Při praktickém testu na Thienhaus Institute (Německo), kdy je z jednoho zdroje nahráváno DSD a PCM se stejným počtem kanálů podobným bitrate (což v tomto případě znamenalo PCM 24-bit/96 kHz a DSD 64) nebyl skoro žádný subjekt schopen rozlišit rozdíly mezi DSD a PCM při výsledné reprodukci. Zdá se tedy, že pro výsledného spotřebitele jsou války mezi PCM a DSD spíše žabomyší. V poslechové praxi jsem se na jednom zařízení ovšem setkal s tím, že PCM o vysokém rozlišení (24/96+) znělo vrstevnatěji a detailněji než stejné album v DSD. Materiálů, které by byly původně zaznamenány dvěma odlišnými metodami a zpracovány od začátku od konce ve svém nativním prostřední, je ovšem jako šafránu, takže podobná srovnání jsou stejně v praxi k ničemu.
Někteří posluchači se ovšem dušují, že jim DSD přijde příjemné a podobně znějící jako gramofonová deska. Jsou s pravidelností ti, kteří gramofon skutečně nemají a pouze odhadují, jak zní. Nestavím se ani na jednu stranu tohoto sporu, ale je pravdou, že většina dotazovaný se dušuje, že jim DSD připadá příjemnější, což může být částečně způsobeno velkým poklesem dynamiky nad slyšitelným pásmem, kdy se tento nedostatek přetavuje ve výhodu a PCM zní se svou vyrovnanou dynamikou v celém frekvenčním pásmu přeci jen mechaničtěji resp. spíše digitálněji.
Gramofon také nedisponuje úplně snovými hodnotami dynamiky v celém přenášeném pásmu a že je zatraceně užší než DSD či PCM. Někteří recenzenti se dušují, že DSD je ta pravá cesta, ale k těm se rozhodně nepřipojím, protože o tom přesvědčen nejsem. Ve výsledku vyhrává stejně takový formát, který má dostatek hudby, kterou posluchači mohou poslouchat, protože těm je zcela jedno, jak ve výsledku co hraje, hlavně když se jim pěkně a srozumitelně vysvětlí, že DSD to je zářná budoucnost, na kterou všichni čekali.
Elaboráty o tom, jak jsou 1-bitove převodníky resp. DSD nevhodné pro aplikace k high-endovému audiu, vypustili Stanley Lipshitz a John Vanderkooy z University of Waterloo a na odborné úrovni rozebírají, proč nejsou vhodné 1-bitové díky svému poměrně velkému zkreslení na nejvyšších frekvencích. Podle tohoto zdroje má dokonce 8-bitové PCM (4-krát převozorkované s noise shapping filtrem) nižší hladinu šumu a lepší frekvenční odezvu. Philips na tento materiál reagoval svou vlastní kritikou tohoto materiálu skrze Jamie Augusta, který ovšem tato tvrzení zcela nevyvrátil. Současné převodníky jsou multibitové a na jejich úrovni je zpracování 1-bitového bitstreamu teoreticky méněcenné vůči multibitovému PCM. J. Robert Stuart (Meridian) zase tvrdí, že pro některé nahrávky je DSD naprosto nevhodné (týká se to především akustických nástrojů, které zasahují do nejvyšších frekvenčních pásem), protože se ztrácí dynamika a věrnost vyznění celého nástroje. Zajímavé tvrzení uvážíme-li, že baštou pro DSD je právě klasická hudba.
Při praktickém testu na Thienhaus Institute (Německo), kdy je z jednoho zdroje nahráváno DSD a PCM se stejným počtem kanálů podobným bitrate (což v tomto případě znamenalo PCM 24-bit/96 kHz a DSD 64) nebyl skoro žádný subjekt schopen rozlišit rozdíly mezi DSD a PCM při výsledné reprodukci. Zdá se tedy, že pro výsledného spotřebitele jsou války mezi PCM a DSD spíše žabomyší. V poslechové praxi jsem se na jednom zařízení ovšem setkal s tím, že PCM o vysokém rozlišení (24/96+) znělo vrstevnatěji a detailněji než stejné album v DSD. Materiálů, které by byly původně zaznamenány dvěma odlišnými metodami a zpracovány od začátku od konce ve svém nativním prostřední, je ovšem jako šafránu, takže podobná srovnání jsou stejně v praxi k ničemu.
Někteří posluchači se ovšem dušují, že jim DSD přijde příjemné a podobně znějící jako gramofonová deska. Jsou s pravidelností ti, kteří gramofon skutečně nemají a pouze odhadují, jak zní. Nestavím se ani na jednu stranu tohoto sporu, ale je pravdou, že většina dotazovaný se dušuje, že jim DSD připadá příjemnější, což může být částečně způsobeno velkým poklesem dynamiky nad slyšitelným pásmem, kdy se tento nedostatek přetavuje ve výhodu a PCM zní se svou vyrovnanou dynamikou v celém frekvenčním pásmu přeci jen mechaničtěji resp. spíše digitálněji.
Gramofon také nedisponuje úplně snovými hodnotami dynamiky v celém přenášeném pásmu a že je zatraceně užší než DSD či PCM. Někteří recenzenti se dušují, že DSD je ta pravá cesta, ale k těm se rozhodně nepřipojím, protože o tom přesvědčen nejsem. Ve výsledku vyhrává stejně takový formát, který má dostatek hudby, kterou posluchači mohou poslouchat, protože těm je zcela jedno, jak ve výsledku co hraje, hlavně když se jim pěkně a srozumitelně vysvětlí, že DSD to je zářná budoucnost, na kterou všichni čekali.
