SPaudio D1: české překvapení

SPaudio D1 vpadlo do rozehrávání dvou zesilovačů, které jsem měl k dispozici. Prvním z nich byl vynikající Audio Research Vsi75 na lampách KT150 a druhým byl můj (ostatně také vynikající) Luxman L-590AX Mark II. Pro srovnání byly k dispozici převodníky Luxman DA-06 a Meitner MA-1, jinými slovy velmi vybraná společnost. Protože u audio komponentů už na zázraky nevěřím, tak jsem předpokládal, že zmiňované převodníky budou pro SPaudio nedostižnou metou. V tomto ohledu jsem ale více mýlit nemohl.
SPaudio D1 je postaveno na jednom z nejlepších D/A čipů současnosti (ESS ES9018S), který hraje velmi detailním zvukem a nezadá si s tím (při dobré implementaci), co bylo možné slyšet před jedinou dekádou z digitálních zdrojů o násobně dražších cenovkách. SPaudio D1 hraje velmi dynamicky a řekl bych až s extrémní energií ve spodním pásmu, které na sebe sice nezdravě nestrhává pozornost. Ale pokud jste před tím poslouchali něco tak frekvenčně vyváženého a neutrálního jako Meitner MA-1, tak si toho jednoduše hned všimnete. Nejedná se ovšem žádnou prvoplánovou manipulaci.
Pokud dojde na rock nebo tvrdší žánry, tak reprodukce přes testovaný převodník dýchá živostí a energičností. Je lhostejné, zda je jedná o Jeffa Becka (Blow by Blow), Paula Gilberta (Fuzz Universe) nebo Stratovarius (Elements pt. 2), protože vše do sebe zapadá jako díly skládačky, a nenašel jsem jediný důvod, proč bych měl v této oblasti preferovat kterýkoli z dražších převodníků, jež jsem měl k dispozici. Luxman ani Meitner mi v tomto ohledu nenabídli něco zásadního navíc, co by ospravedlňovalo velmi tučný příplatek na jejich pořízení. Chleba se ovšem ale láme až u záznamů klasické hudby, která od sebe dělí převodníky jako vychovatelka děti ve školce.
Převodník SPaudio balancuje na hraně mezi neutralitou a pásmovou vyvážeností tak, že ukazuje jednotlivé barvy nahrávky a celou hudební situaci ukazuje jako fotku s mírně nižší světlostí a díky tomu jsou i méně povedené nahrávky poslouchatelné. To mnoho převodníků neumí, jelikož jejich konstruktéři jim vtiskli do vínku spíše analytičnost a schopnost ukazovat pravdu i tam, kde je to nejméně vhodné. Kdybych pokračoval a rozvinul použitou metaforu z přechozích řádků, tak celá hudební scéna působí v podání těchto převodníků jako přeexponovaná fotografie, která má s realitou nebo příjemností pramálo společného.
SPaudio D1 si radí velmi dobře i při přehrávání jazzových nebo bluesových žánrů. Kenny Burrel a God Bless the Child (24/192) je lahůdkovou záležitostí a to stejné lze povědět také o relativně „provařené“ Kind of Blue Milese Davise (24/192), která na dobrém aparátu dokáže znova a znova překvapit kouzelnou hudební konstrukcí a náladou, jakou dokáže vytvořit. Luxman umí z obou dvou nahrávek vydobýt ještě něco malinko navíc a také něco ze své vlastní DNA přidat, což dodává výsledku na líbivosti a více vtahuje do poslechu. Meitner naopak přehrává vše s naprostou samozřejmostí a v případě obou záznamů téměř nejde identifikovat jeho digitální původ. SPaudio ale ukazuje devadesát procent toho, co umí oba výše zmiňované převodníky, ale v absolutním porovnání je jeho podání mírně technicistnější.
Pokud se posuneme směrem ke klasické hudbě a povedeným záznamům klavírních nebo houslových koncertů, tak si testovaný převodník v žádném případě neudělá ostudu ani ve srovnání Luxmanem či Meitnerem. Vše si zachovává dostatečné rozlišení a převodník ukazuje velmi dobře mikrodynamické dění a opět je ku prospěchu jeho energie ve spodním pásmu, která nikdy nebyla pro převodníky postavené na ESS ES9018S/ES9016S úplně typická, alespoň ne u těch, které jsem slyšel.

Klasická hudba přece jen začne ukazovat drobnosti, které SPaudio od Meitneru a v menší míře od Luxmanu oddělí. V případě klavírních koncertů Alfreda Brendela, Glena Goulda nebo Andrase Schiffa se ukazuje, že koncertní křídla znějí na převodníku Meitner MA-1 přirozeněji, uvěřitelněji a s lepší dynamikou. Vše je v prostoru vykresleno samozřejměji s větším nadhledem nad hudebním děním, a přesto s dokonalou kontrolou. Luxman DA-06 zase dokáže dát středovým frekvencím hustotu hladkost, která odvádí perfektní službu zvláště při houslových koncertech Rachel Podger (La Stravaganza 24/96) nebo Giuliana Carmignoly (Late Vivaldi Concertos 16/44). SPaudio jakoby stálo někde uprostřed těchto převodníků, ale v absolutním srovnání přeci jen o stupínek níže.
SPaudio nabízí velmi dynamický a energický zvuk s pořádnou porcí detailů. Nedokáže sice poskytnout až analogově spojitý a hladký přednes Meitner MA-1 s MDAT2, ale před ostatními převodníky, které jsem měl poslední dobou tu čest slyšet, se příliš sklánět nemusí a rozdíly nejsou nijak markantní. To bych si prozatím o žádném jiném převodníku s poloviční až třetinovou cenovkou nedovolil říci.
Testovaný převodník dokáže velmi dobře profitovat ze záznamů o vyšším rozlišení a patřičně využít jejich výhod ve srovnání se záznamy v běžné kvalitě CD. Při laborování s up-samplingem jsem postupně došel k názoru, že nejlépe je nechat převodník dělat svou v práci v bit-perfect režimu a SoX (Foobar2000) mu do cesty nestavět. Odlišný výsledek jsem dosáhnul s pomocí HQ Player, kde vhodná kombinace filtrů poskytuje přeci jen lepší výsledek než SoX ve Foobar2000. Je možné, že při použití jiných přehrávačů s jinými integrovanými up-samplery může být výsledek odlišný.
SPaudio D1 podle mého soudu spolupracoval o malinko lépe s lampovým Audio Research VSi75 než s „áčkovým“ Luxmanem, který přeci jen ve své detailnosti zvýrazňoval některé jeho slabosti na nejvyšších frekvencích. SPaudio podle mého názoru bude sedět o něco lépe k zesilovačům s mírně teplejším projevem, jako je Musical Fidelity nebo Accuphase. Dále bude velmi žádoucí vyzkoušet synergii s firemními dělenými zesilovači SPaudio.