Luxman L-590AX: áčko jak má být
24.4.2014, Petr Štefek, recenze
Luxman není u nás notoricky známý jako jiní japonští producenti audio techniky, ale přesto patří k nejstarším společnostem a je zpět v plné síle. Dnes bude řeč o jeho nejvyšším modelu integrovaného zesilovače pracujícím v třídě A.
Kapitoly článku:
- Úvod do světa Luxmanu
- Provedení a funkce
- Jak hraje správné áčko?
- Luxman L-590AX a reproduktory
- Závěr - stojí za to?
Luxman L-590AX není zesilovač, který by vás po prvním zapnutí zaujal svým basovým fundamentem nebo efektností reprodukce. Na první poslech působí značně nenápadně, ale po několika minutách již není potřeba sám sobě pracně obhajovat, proč jste utratili takovou částku za integrovaný zesilovač. To nejlepší ze sebe začne vydávat až po zhruba 20 minutách „zahřátí“. Tyto změny jsou spíše subtilní, kdy se zvuk celkově uvolní a výšky přestanou mít i ten nejmenší náznak zrnitosti. Mám rád povedené zesilovače třídy A právě pro jejich bezprecedentní zobrazení středového pásma a nejvyšší frekvencí. Integrovaný zesilovač Luxman L-590AX je jedním z těchto vyvolených, kteří to umí a navíc velmi dobře.
Nemá zde smysl předstírat, že jde o naprosto univerzální all-rounder, který vyhoví vysokým nárokům na reprodukci u každého hudebního žánru. Výhody třídy A zde vyplouvají na povrch v celé své kráse a dovolí nám nahlédnout hluboko do nahrávky a zároveň nám Luxman do uší „netlačí“ detaily a nedostatky nahrávky násilným způsobem, kdy se nám po hodině reprodukce dostaví poslechová únava. Nenásilná detailnost je to, oč tady běží. Kvalitní nahrávky Luxman ukáže v celé své kráse a špatné neodsoudí ihned do zapomnění. Luxman ale není ani vzdáleně hřejivě promíjejícím zesilovačem.
Áčkový Luxman exceluje u akustických žánrů a klasiky. Posloucháte rádi starý jazz nebo blues? Pak jste na správné adrese. Starší nahrávky Milese Davise nebo Herbieho Hancocka dokáže Luxman přenést se vší atmosférou 60. let do vašeho pokoje. Při reprodukci živého koncertu Four & More (MFSL SACD) Milese Davise s hostujícími veličinami jako jsou George Coleman nebo zmiňovaný Herbie Hancock spolehlivě usadí do sedačky i ty členy rodiny, které jinak nechává jazz zcela chladnými. Pokud zavřete oči, lze si téměř představit halu Lincolnova Centra a jednotlivé protagonisty koncertu, kteří jsou vyobrazeni s laserovou přesností.
S tím souvisí schopnost Luxmanu věrně zobrazit a rozvrhnout jednotlivé elementy hudební scény. Zobrazuje je bez nějaké přehnaného rozmachu a většina informací se k nám dostává z prostoru mezi reproduktory. Na druhou stranu zaujme zobrazení svou hloubkou, kdy lze velmi snadno rozlišit, který nástroj se u živého koncertu nacházel v jaké vzdálenosti od posluchače. Markantní je to u dobrých záznamu komorních orchestrů u klasické hudby, kde např. Juliano Carmignola Late Vivaldi Concertos na SACD (Sony) je opravdu lahůdková záležitost, která vám nedovolí jen tak odejít.
Podobně nakládá Luxman se skvělými nahrávkami moderní doby pod labely ECM nebo ACT. Namátkou jmenuje např. Esbjörn Svensson Trio s albem 301 nebo Renaud García-Fons a jeho skvělé album Oriental Bass. Luxman k vám dokáže přenést emoce, které jsou v hudbě ukryté, což považuji u high-endu za stěžejní vlastnost pro každý komponent této cenové kategorie. Luxman na to jde velmi rafinovaně a jeho zvuk se rozhodně nedá označit za zabarvený nebo lampově teplý. Schopnost zaujmout zde není dosažena přehnanou eufoničností, která vás po čase začne nudit, což se zdá jako jednoznačné plus testovaného zesilovače.
Luxman si zaslouží absolutorium za přirozené, dlouhé a ničím neomezené doznívání neamplifikovaných akustických nástrojů nebo bicích v dobře nahraných záznamech hudby. To velmi úzce souvisí s atmosférou, kterou dokáže Luxman při poslechu vytvořit. Přestanete spěchat a možná i odložíte návštěvu přátel nebo zapomenete na věci, které byly ještě před minutou velmi důležité. Co tím chci říci je, že pokud spěcháte, může být zapnutí Luxmanu a založení vašeho oblíbené CD do přehrávače opravdu lákavým svodem k tomu nedorazit tam, kam jste původně plánovali.
Všechny ty superlativy by mohly navodit dojem, že Luxman L-590AX je nejlepší integrovaný zesilovač, jaký si můžete koupit, a v podstatě nemá chyby. Jako všechno má ovšem i Luxman své slabé stránky, které mu můžete nebo nemusíte odpustit. To bude záležet převážně na vašich hudebních preferencích. Pokud jsem kolem něčeho prozatím chodil po špičkách, je to podání spodního pásma, které nemá takový drive a razanci, jako je tomu u špičkových integrovaných zesilovačů ve třídě AB.
Aby nedošlo k mýlce, musím říct, že Luxman hraje velmi nízko a co u podání spodních oktáv zaujme, je jejich přesnost, rychlost a schopnost věrně přenést témbr akustických nástrojů pohybujících se v nejspodnějších oktávách. To oceníte např. při reprodukci akustické basy nebo harfy či koncertního křídla. Pokud si ovšem pustíte takové Def Leppard a jejich majstrštyk Hysteria, začnete najednou nervózně poposedávat a něco vám začne chybět. Relativně skromně výkonově dimenzovanému Luxmanu ve třídě A chybí ve srovnání se zesilovači Luxman ve třídě AB nebo lesklým Burmesterem 082 (rovněž AB) drive pro tento typ hudby. Zde nejde o přesnost nebo vyznění barvy nástroje či délku doznívání, tady jde prostě o hard rockový nářez, který na tyhle klady zesilovače už z principu nehraje.
Podobně je tomu u dalších hardrockových nebo metalových alb, které jsou nepokrytě odhaleny v jejich zvukové nekvalitě a zároveň nám zde chybí ono pumpování a rytmika dobrých zesilovačů ve třídě AB. Pokud jste metalista nebo bigbíťák, bude lepší svou pozornost zaměřit jiným směrem, nebo počítat s tím, že si často budete pomáhat integrovanými korekcemi, které tento problém výrazně potlačí, avšak zcela neeliminují. Podobně, i když s menším dopadem, na mě působilo podání Daft Punk a Random Access Memories, kde se občas syntetizátory dostanou do nejspodnějších oktáv. Zkušebně jsem poslouchal i rocková alba jako Caravanserai či Abraxas z dílny kytarového mága Santany a výše uvedená tvrzení neplatí v globále pro rock a jeho odnože, ale skutečně spíše pro ty nejtvrdší žánry.
Suma sumárum jde po zvukové stránce o velmi vydařené integrované áčko, které má rádo především jazz, rock, blues či klasiku a odnože těchto žánrů. Právě v těchto vodách jsou přítomny většinou i zvukově nejpovedenější nahrávky. Většinou dynamicky ploché nahrávky metalových či hardrockových skupin jsou vykresleny v celé své nahotě, ale na rozdíl od špičkových zesilovačů ve třídě AB nejsou „zachráněny“ dostatečným „pumpováním“ na basech.
Nemá zde smysl předstírat, že jde o naprosto univerzální all-rounder, který vyhoví vysokým nárokům na reprodukci u každého hudebního žánru. Výhody třídy A zde vyplouvají na povrch v celé své kráse a dovolí nám nahlédnout hluboko do nahrávky a zároveň nám Luxman do uší „netlačí“ detaily a nedostatky nahrávky násilným způsobem, kdy se nám po hodině reprodukce dostaví poslechová únava. Nenásilná detailnost je to, oč tady běží. Kvalitní nahrávky Luxman ukáže v celé své kráse a špatné neodsoudí ihned do zapomnění. Luxman ale není ani vzdáleně hřejivě promíjejícím zesilovačem.
Áčkový Luxman exceluje u akustických žánrů a klasiky. Posloucháte rádi starý jazz nebo blues? Pak jste na správné adrese. Starší nahrávky Milese Davise nebo Herbieho Hancocka dokáže Luxman přenést se vší atmosférou 60. let do vašeho pokoje. Při reprodukci živého koncertu Four & More (MFSL SACD) Milese Davise s hostujícími veličinami jako jsou George Coleman nebo zmiňovaný Herbie Hancock spolehlivě usadí do sedačky i ty členy rodiny, které jinak nechává jazz zcela chladnými. Pokud zavřete oči, lze si téměř představit halu Lincolnova Centra a jednotlivé protagonisty koncertu, kteří jsou vyobrazeni s laserovou přesností.
S tím souvisí schopnost Luxmanu věrně zobrazit a rozvrhnout jednotlivé elementy hudební scény. Zobrazuje je bez nějaké přehnaného rozmachu a většina informací se k nám dostává z prostoru mezi reproduktory. Na druhou stranu zaujme zobrazení svou hloubkou, kdy lze velmi snadno rozlišit, který nástroj se u živého koncertu nacházel v jaké vzdálenosti od posluchače. Markantní je to u dobrých záznamu komorních orchestrů u klasické hudby, kde např. Juliano Carmignola Late Vivaldi Concertos na SACD (Sony) je opravdu lahůdková záležitost, která vám nedovolí jen tak odejít.
Podobně nakládá Luxman se skvělými nahrávkami moderní doby pod labely ECM nebo ACT. Namátkou jmenuje např. Esbjörn Svensson Trio s albem 301 nebo Renaud García-Fons a jeho skvělé album Oriental Bass. Luxman k vám dokáže přenést emoce, které jsou v hudbě ukryté, což považuji u high-endu za stěžejní vlastnost pro každý komponent této cenové kategorie. Luxman na to jde velmi rafinovaně a jeho zvuk se rozhodně nedá označit za zabarvený nebo lampově teplý. Schopnost zaujmout zde není dosažena přehnanou eufoničností, která vás po čase začne nudit, což se zdá jako jednoznačné plus testovaného zesilovače.
Luxman si zaslouží absolutorium za přirozené, dlouhé a ničím neomezené doznívání neamplifikovaných akustických nástrojů nebo bicích v dobře nahraných záznamech hudby. To velmi úzce souvisí s atmosférou, kterou dokáže Luxman při poslechu vytvořit. Přestanete spěchat a možná i odložíte návštěvu přátel nebo zapomenete na věci, které byly ještě před minutou velmi důležité. Co tím chci říci je, že pokud spěcháte, může být zapnutí Luxmanu a založení vašeho oblíbené CD do přehrávače opravdu lákavým svodem k tomu nedorazit tam, kam jste původně plánovali.
Všechny ty superlativy by mohly navodit dojem, že Luxman L-590AX je nejlepší integrovaný zesilovač, jaký si můžete koupit, a v podstatě nemá chyby. Jako všechno má ovšem i Luxman své slabé stránky, které mu můžete nebo nemusíte odpustit. To bude záležet převážně na vašich hudebních preferencích. Pokud jsem kolem něčeho prozatím chodil po špičkách, je to podání spodního pásma, které nemá takový drive a razanci, jako je tomu u špičkových integrovaných zesilovačů ve třídě AB.
Aby nedošlo k mýlce, musím říct, že Luxman hraje velmi nízko a co u podání spodních oktáv zaujme, je jejich přesnost, rychlost a schopnost věrně přenést témbr akustických nástrojů pohybujících se v nejspodnějších oktávách. To oceníte např. při reprodukci akustické basy nebo harfy či koncertního křídla. Pokud si ovšem pustíte takové Def Leppard a jejich majstrštyk Hysteria, začnete najednou nervózně poposedávat a něco vám začne chybět. Relativně skromně výkonově dimenzovanému Luxmanu ve třídě A chybí ve srovnání se zesilovači Luxman ve třídě AB nebo lesklým Burmesterem 082 (rovněž AB) drive pro tento typ hudby. Zde nejde o přesnost nebo vyznění barvy nástroje či délku doznívání, tady jde prostě o hard rockový nářez, který na tyhle klady zesilovače už z principu nehraje.
Podobně je tomu u dalších hardrockových nebo metalových alb, které jsou nepokrytě odhaleny v jejich zvukové nekvalitě a zároveň nám zde chybí ono pumpování a rytmika dobrých zesilovačů ve třídě AB. Pokud jste metalista nebo bigbíťák, bude lepší svou pozornost zaměřit jiným směrem, nebo počítat s tím, že si často budete pomáhat integrovanými korekcemi, které tento problém výrazně potlačí, avšak zcela neeliminují. Podobně, i když s menším dopadem, na mě působilo podání Daft Punk a Random Access Memories, kde se občas syntetizátory dostanou do nejspodnějších oktáv. Zkušebně jsem poslouchal i rocková alba jako Caravanserai či Abraxas z dílny kytarového mága Santany a výše uvedená tvrzení neplatí v globále pro rock a jeho odnože, ale skutečně spíše pro ty nejtvrdší žánry.
Suma sumárum jde po zvukové stránce o velmi vydařené integrované áčko, které má rádo především jazz, rock, blues či klasiku a odnože těchto žánrů. Právě v těchto vodách jsou přítomny většinou i zvukově nejpovedenější nahrávky. Většinou dynamicky ploché nahrávky metalových či hardrockových skupin jsou vykresleny v celé své nahotě, ale na rozdíl od špičkových zesilovačů ve třídě AB nejsou „zachráněny“ dostatečným „pumpováním“ na basech.
