DSD: spása, nebo marketing hudebního průmyslu?

V dnešním článku si pokusíme nastínit, jak to vlastně je s DSD (Direct Stream Digital) a proč je poslední dobou tak oblíbeným formátem, který se snaží až na výjimky podporovat všichni výrobci D/A převodníků i streamerů hi-res audio souborů. V prvé řadě si je potřeba říci, že DSD není ničím novým, ani výdobytkem posledních několika let. Jedná se o letitý princip delta-sigma konverze signálu, který je tu s námi již dobrých 60 let (vynálezce si jej nechal patentovat již v roce 1954) a o 8 let později princip dostal dnes již zdomácnělé označení delta-sigma konverze. PCM ani DSD v té době nebyly běžnými audio formáty a veškeré testy se odvíjely čistě v laboratorní rovině. První test převodu delta-sigma dat na PCM proběhl až v roce 1969.
DSD konverze byla prakticky uvedena v život v profesionálním prostředí vynálezci Andreasem Kochem a Edem Meitnerem. Oba stáli za zrozením společnosti EMM Labs, kterou známe i z dnešních dnů. Koch stál také za vymyšlením principu transportu DSD signálu přes USB, které původně s nasazením pro audio vůbec nepočítalo. Problémem toho rozhraní totiž je, že veškerá přenášená data jsou paketizována (malé datové pakety o velikostech až 256 bytů) a jejich přenosy se uskutečňují v přesných intervalech o délce 1 milisekundy. Z tohoto principu je patrné, že pro datový tok audiosignálu to není zcela to pravé ořechové, neboť datový tok nelze nijak řídit v čase a vše probíhá na principu FIFO (First In First Out).
Z toho důvodu vznikaly a stále vznikají vylepšené kontroléry USB na straně zvukových zařízení, které mají problémy USB obcházet (řešením jsou asynchronní přenosy dat). USB je velmi rozšířené a rovněž je oblíbenou možností, jak přehrávat hudbu z počítače, ať už se jedná o PC nebo Mac. Asynchronní přenosy dat po USB řeší nevhodnost synchronních přenosů přes toto rozhraní, kdy přenášená data nebylo možné jakýmkoli způsobem kontrolovat a zařízení je dostávalo na vstup poněkud zjednodušeně řečeno „rozházené“. Skoro vše v tomto případě řeší umístění „hodin“ před samotným D/A převodníkem, respektive D/A čipy, které data uspořádají (v bufferu) tak, aby při dekódování měl přesně ta data, která by v dané chvíli měl mít. Celá problematika je ovšem podstatně složitější a využitím externích hodin v D/A převodníku zcela neeliminujeme možné problémy, i když spousta výrobců uvádí, že už máte vyhráno a jste na vlně pravého „bit-perfect“ poslechu. Důležité je stále také „nastavení“ počítače a volba toho správného software a dalších maličkostí.

Vraťme se ale nyní k DSD, které je hlavním objektem zkoumání toho článku. DSD jako takové je spojené především se Sony a Philips, které daly před více jak 30 lety vzniknout klasickému formátu CD, který měl vytlačit „zastaralou“ vinylovou desku. O 20 let později vzniklo další partnerství, které mělo dát vzniknout nové generaci fyzického nosiče hudby, který měl reflektovat pokrok v oblasti digitálního audia a zároveň mít dokonalou ochranu proti kopírování, což tou dobou vydavatele velmi trápilo, neboť se díky masovému nástupu vypalovacích mechanik v počítačích dostávali do situace, kdy se jejich klidné vody a obří zisky začaly ztenčovat. Právě téměř dokonalá ochrana proti kopírování byla z velké části zodpovědná za vítězství SACD formátu na DVD-Audio.
Proti sobě stály formáty nové doby a trvalo několik dlouhých let, než bylo jasné, zda vyhraje Warner Music Group se svým DVD-Audio, nebo Sony a Warner Music Group se svým SACD. Bohužel pro hudební svět navrch získalo Sony, což pro potencionální zájemce znamenalo poměrně drahé licenční poplatky za možnost vyrábět a prodávat SACD přehrávače. Nahrávací studia pak musela mít specializovanou certifikaci Sony, resp. adekvátní nahrávací zařízení, aby vše od začátku do konce probíhalo ve formátu DSD. To ovšem neznamená, že všechna SACD jsou automaticky zvukovou špičkou, neboť hodně z nich nejsou založena na nativním DSD masteru, ale čerpají z nahrávek v PCM či z analogových médií.